Před 100 lety se narodil Ludvík Vaculík

„To sú enem jakési embéčka,“ pronesl uklidňujícím tónem Ludvík Vaculík ke svým spolujezdcům Václavu Havlovi a Pavlu Landovskému. Navenek působil klidně, uvnitř to v něm ale vřelo. Uvědomoval si, co by se stalo, kdyby to nebyl obyčejný civilní vůz, ale škodovka Státní bezpečnosti. Zadržení spoluautorů prohlášení Charty 77 s početnými kopiemi listiny by znamenalo okamžitý převoz k výslechům a možná i pobyt ve vězení. To nemohl nikdo z pasažérů bílého Saabu riskovat. Zbývalo jediné: šlápnout na plyn!

Následná honička pražskými ulicemi je dnes již kultovním momentem ze života československých disidentů. Zároveň se stala okamžikem, kdy se bývalý komunistický sympatizant a slavný spisovatel Ludvík Vaculík definitivně zapsal do estébáckého spisu jako člověk, se kterým byly a ještě budou problémy.

„Když se někde děje něco nesprávného, musí reagovat.“
Marie Vaculíková

Aby mohl spisovatel tvořit, potřebuje klid. Když ale chce mít o čem psát, potřebuje ruch a dramata. Tahle věta by mohla trefně vystihnout život Ludvíka Vaculíka. Jako intelektuál možná občas snil o idylických zákoutích, kde by jako nestranný pozorovatel komentoval fungování společnosti. Jeho povaha, ale především doba plná změn z něj však neustále dělaly zainteresovaného aktéra, který náměty zakoušel na vlastní kůži.

Až do roku 1946, kdy nastoupil na Vysokou školu politickou a sociální a začal studovat politickou novinařinu, se Ludvík Vaculík věcmi veřejnými nezabýval. Směřoval k režimem preferovanému životu absolventa zlínské Baťovy školy práce, který si studiem zajistil potenciální „teplé“ místo v kanceláři Baťových závodů. Nic z toho se však nestalo.

Po dokončení studia žurnalistiky nastoupil Ludvík Vaculík nejprve jako vychovatel na učňovských internátech. Netrvalo však dlouho a začal pracovat v nakladatelství Rudého práva. Poté se stal redaktorem v rozhlase. Ani to nebylo pro Vaculíka to pravé. Když proto v roce 1965 přišla nabídka z Literárních novin, neváhal. Svými komentáři nedal komunistickému režimu vydechnout a nebál se ani otevřené slovní konfrontace.

V roce 1967 se v atmosféře postupného uvolňování poměrů konal očekávaný IV. sjezd československých spisovatelů. Ve svém projevu si Ludvík Vaculík opět nebral servítky. Po povinném oslovení „Soudruzi a soudružky“ zkritizoval cenzuru i rozpor mezi ústavou a skutečnou politikou. Bylo jasné, že ho trest nemine. Šokovaní soudruzi a soudružky spisovatele vyloučili z KSČ.

I tentokrát se však Ludvíku Vaculíkovi podařilo rozsáhlejší perzekuci předejít. Československo totiž začátkem roku 1968 vkročilo do období demokratizace režimu, což spisovateli nabídlo další možnost ozvat se. Zlomovým se stal 27. červen 1968, kdy v Literárních listech a dalších novinách zveřejnil manifest Dva tisíce slov.

„Letošního jara vrátila se nám znovu jako po válce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli.“

Snaha povzbudit pokračování zahájených reforem se nicméně brzy obrátila proti němu. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následný proces normalizace odsoudily jednoho z nejhlasitějších zastánců reforem k životu mimo systém. Jako autor „kroniky“ disidentského hnutí Český snář a vydavatel edice Petlice v něm setrval až do příchodu vytoužené svobody.

„Pravívám, že normální a zdravý člověk nepíše, ale že psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže. Co jsem kdy napsal, bylo vždycky vítězstvím nad něčím takovým.“
Ludvík Vaculík.

Text: Jiří Sochorek