Jdu s hlavou vztyčenou. Před 76 lety byla popravena Milada Horáková

Onu noc Milada Horáková nezamhouřila oči. Věděla totiž, že je její poslední. Kolem půl třetí ráno dopisovala závěrečný dopis adresovaný rodině. Pečlivě zaznamenávala své poslední myšlenky i vjemy kolem sebe. Ještě před brzkou ranní cestou na popraviště v pankrácké věznici musela vše stihnout.

„Ptáci se již probouzejí — začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou.“

Za rozbřesku se dveře cely otevřely a bachaři odsouzenou odvedli k popravišti. Když právnička a bývalá politička Milada Horáková naposledy vydechla, přítomná zapisovatelka zaznamenala čas 5 hodin 35 minut. Podle svých posledních slov tento boj sice prohrála, ale v očích pozůstalých i dalších generací zůstala díky svému životnímu postoji navždy vítězkou.

Vánoce roku 1901 byly u rodiny Králových z Královských Vinohrad ještě radostnější než obvykle. Na svět přišla dcera Milada. Prostředí intelektuálně založené rodiny spolu s liberální výchovou a otcovým předčítáním spisů Tomáše Garrigua Masaryka formovalo mladou dívku natolik, že s přehledem zvládala i gymnaziální studia. Ta však přerušila účast na protiválečných demonstracích spojených s projevy českého vlastenectví, kvůli nimž musela přestoupit na jinou školu. Po jejím dokončení se v roce 1918 rozhodla studovat práva, která absolvovala v roce 1926. Neztrácela čas a ihned nastoupila do sociálního odboru pražského magistrátu.

Se svou profesí byla od začátku hluboce ztotožněná. Věnovala se pomoci lidem v nouzi, prosazovala větší práva žen a varovala před sílícím extremismem. Milada Horáková byla vidět a především slyšet. Po nacistické okupaci se zapojila do odbojové činnosti, což vedlo k jejímu zatčení a odsouzení k osmi letům vězení. Část trestu si odpykala také v Malé pevnosti v Terezíně. Druhou světovou válku se jí podařilo přežít společně s manželem, který byl rovněž zapojen do odboje.

Poválečná orientace Československa na Sovětský svaz Miladu Horákovou znovu znepokojovala. Před tímto směřováním otevřeně varovala na půdě parlamentu, kde působila jako poslankyně Československé strany národně socialistické. Současně pokračovala v práci na magistrátu a stála také v čele Rady československých žen. Aktivní vystupování proti sovětskému vlivu i komunistické straně se jí však brzy stalo osudným.

S manželem několikrát zvažovali emigraci, Milada Horáková se však rozhodla zůstat. Chtěla za demokracii a svobodu bojovat doma, i za cenu osobní perzekuce. Ta vyvrcholila jejím zatčením v září 1949 a obviněním z protistátního spiknutí, které měla spolu s dalšími představiteli demokratického odboje organizovat. Vykonstruovaný a do detailu připravený proces, provázený masivní kampaní podněcující veřejnou nenávist vůči její osobě, vyvrcholil 8. června 1950 rozsudkem smrti. Ten byl navzdory protestům významných osobností v čele s Albertem Einsteinem a Winstonem Churchillem o devatenáct dní později vykonán.

„Musí se umět i prohrát. To není hanba.
I nepřítel nepozbývá úcty, je-li pravdivý a čestný.
V boji se padá. Co je jiného život než boj?“

Autor článku: Jiří Sochorek