Za zavřenými dveřmi

Text: Jiří Sochorek · Bohéma · 29. září 2026

Od této služební cesty čekali českoslovenští diplomaté Vojtěch Mastný a Hubert Masařík ledacos. Přistání na letišti v Mnichově však předčilo jejich nejhorší obavy. Ani první kontakt nohou s pevnou půdou letiště neposloužil vyslancům k uklidnění. Napětí, které by se dalo krájet, dovršily stisky rukou mezi přítomnými Němci a Čechoslováky a nevlídné pokynutí směrem k zaparkovanému vozu. Ani ten nevypadal nijak slavnostně. Nepatřil totiž diplomatům protistrany, ale německé tajné policii.

Co s nimi bude, Mastný s Masaříkem nevěděli. Jednání mocností o osudu československého pohraničí mělo proběhnout ve Führerbau v centru Mnichova, pokyn příslušníka gestapa ale zněl jinak. Psalo se 29. září 1938 a českoslovenští diplomaté mířili na místo, které nebylo v plánu. Protesty byly marné. To bylo poprvé, a ne naposled, kdy se podvolili diktátu.

Rok, který nezačal dobře

Samotný rok 1938 nezačal pro Československo nijak optimisticky. Navzdory několikaletému hospodářskému růstu, který po velké krizi oživoval ekonomiku státu, se nepodařilo uklidnit celospolečenské obavy z budoucnosti. Nejvíce se dopady krize projevily v českém pohraničí. Mezi českými Němci sílila touha po území s vlastní politikou. Největší vliv zde měla Sudetoněmecká strana v čele s Konrádem Henleinem. Ten stupňoval své požadavky a do karet mu hrály i okolnosti.

Po obsazení Rakouska Německem zveřejnila v dubnu 1938 Sudetoněmecká strana Karlovarský program, ve kterém požadovala nejen autonomii pohraničí, ale také změnu orientace Československa na Německo a právo vyznávat nacistickou ideologii. Československo si s ohledem na blížící se volby nemohlo jakékoliv separatistické myšlenky dovolit. Když se v květnu objevily zprávy o pohybu německých vojsk, vláda vyhlásila částečnou mobilizaci. K uklidnění nepřispěla ani mise britského lorda Runcimana, který měl mezi vládou a sudetskými Němci zprostředkovat dohodu. Nakonec dal Čechoslovákům jasný vzkaz: pohraničí nechte Němcům!

Válka na spadnutí

Adolfu Hitlerovi však dávno nešlo jen o pohraničí. Chtěl rozpoutat válku. Sudetoněmecká strana z jeho příkazu odmítala jakékoliv vstřícné kroky československé vlády, včetně tzv. čtvrtého plánu schváleného 5. září 1938, který měl sudetským Němcům dát širokou samosprávu. Diktátora nabídka neuspokojila. Na nacistickém sjezdu v Norimberku o pár dní později už požadoval rovnou připojení českého pohraničí k Německu. Válka byla na spadnutí.

Další dny se nesly v duchu diplomatických vyjednávání. Závěry byly nemilosrdné. Británie spolu s Francií zaslaly do Prahy nótu, aby Československo postoupilo Hitlerovi území s převahou etnických Němců. Západní mocnosti očekávaly od Čechoslováků rezignaci. Místo toho vyhlásila vláda všeobecnou mobilizaci, která do pohraničí poslala přes milion ozbrojených a odhodlaných mužů. Adolf Hitler reagoval mobilizací armád, které se soustřeďovaly na německých hranicích. Oči Evropy i celého světa se upíraly k politickým špičkám dotčených zemí, které se mezitím sešly v Mnichově.

O nás bez nás

Internovaní diplomaté Mastný a Masařík nervózně pochodovali po místnosti, která připomínala spíše přístěnek než důstojný pokoj v hotelu Regina, kam je před několika hodinami dovezla eskorta. Neměli ponětí, co se děje za dveřmi a kdy je pustí na jednání. O pár hodin později bylo jasné, že k jednání vůbec přizváni nebudou. To ostatně záhy potvrdil i ospalý britský premiér Neville Chamberlain, který jim oznámil, že se velmoci dohodly a podepsaly pro zúčastněné výhodnou smlouvu. O „výhodnosti“ pro nezúčastněné neměli vyslanci nejmenší pochybnost.

Mnichovskou dohodu podepsali v noci na 30. září 1938 zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie. Čechoslováci nebyli k jednání záměrně přizváni. Edvard Beneš a vláda diktát přijali. Československo přišlo následkem dohody o rozsáhlá pohraniční území. První republika zanikla.