Bratrská pomoc po rusku: výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy

Bylo parné léto, když se první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček nečekaně objevil na koupališti ve slovenské obci Santovka. Možná vůbec poprvé se nejvyšší stranický představitel prezentoval v plavkách mezi lidmi, kterým vládl. Ukázal, že ho od běžných občanů dělí jen stranická knížka a zájem fotografů. Jeden z nich Dubčeka zachytil při skoku do bazénu. Fotografie „papaláše“ skákajícího šipku obletěla svět a stala se jedním ze symbolů Pražského jara, procesu demokratizace socialismu, který nedlouho poté rozjezdily tanky Varšavské smlouvy.

Krylovy „železné maringotky“ měly představovat bratrskou pomoc proti kontrarevoluci. V noci z 20. na 21. srpna 1968 však bratr nepomohl. Naopak, zavřel za bratříčkem vrátka a držel je zavřené dalších 21 let.

21. srpna 1968 · 01:50

Hodiny v sídle Československého rozhlasu na pražské Vinohradské třídě ukazovaly 1:50 ráno, když z úst moderátora zazněla jedna z nejtragičtějších zpráv našich dějin. Skrze rádiové vlny právě k posluchačům proudilo „Prohlášení všemu lidu ČSSR“, které informovalo o probíhající okupaci. V té době už se k velkým městům blížilo více než šest tisíc tanků a půl milionu vojáků.

„Vysvětlovali nám to jednoduše. Musíme zasáhnout proti skupině lidí, kteří se snaží vrátit kapitalismus do Československa. Na území tehdejšího NSR se údajně cvičí armády NATO, a pokud nezasáhneme, vtrhnou do Československa a zaberou ho,“ těmito slovy popsal sovětský voják Boris Šmeljov důvody invaze, která vešla ve známost jako Operace Dunaj.

První dny okupace

Pravý důvod bojové akce však vojáci neznali a někteří dokonce ani nevěděli, kde se nacházejí (mysleli si, že jsou v NDR). Místní jim orientaci rozhodně neusnadňovali. Aby okupanty zmátli, otáčeli nebo přemalovávali cedule. Získávali tak čas potřebný k vyjasnění situace.

To už měli v rukou jiní. Zraky všech se proto upíraly k politickému vedení státu, které bylo proti své vůli odvlečeno do Moskvy. Mezitím se objevily první civilní oběti a výjevy z ulic připomínaly potlačení maďarského povstání v roce 1956. Vzdorující Čechoslováci očekávali odpor i od politiků. V Moskvě se však psal jiný příběh.

26. srpna 1968 · Moskva

Za zdmi kremelského paláce byla československá delegace, včetně prezidenta Ludvíka Svobody, postupně donucena podepsat 26. srpna 1968 Moskevský protokol, dokument, který legalizoval přítomnost okupačních vojsk na našem území. Podepsali všichni kromě Františka Kriegela. Nutno podotknout, že po celé čtyři dny jednání čelili velkému tlaku sovětských pohlavárů a také zrádců ve vlastních řadách.

Konzervativní komunisté kolem Vasila Biľaka a Aloise Indry už totiž před invazí rozehráli mocenskou hru. Tajně předali Sovětům Zvací dopis, ve kterém požadovali zásah proti reformám probíhajícím v Československu. Dopisem umožnili v praxi vyzkoušet tzv. Brežněvovu doktrínu: politiku, která měla ospravedlnit zásahy v zemích východního bloku, kde hrozila kontrarevoluce. Sověti se tuhle možnost rozhodli využít tak, jak bylo jejich zvykem.

Následky

Okupace Československa byla první, ne však poslední ze sovětských „spravedlivých“ zásahů. Během prvního dne si vyžádala životy 58 civilistů a několika sovětských vojáků (následky nehod a špatné manipulace se zbraní). Nesmazatelně se nicméně zapsala do životů milionů Čechoslováků. Těm, co neemigrovali, vzala sen o důstojném životě ve své zemi a odsoudila je k desítkám let v normalizovaném státě, kde nebylo normální zhola nic.