Život Kamily Moučkové rozhodně nebyl jednoduchý. Měla angažované rodiče a vyrůstala proto u prarodičů, její otec za druhé světové války emigroval, matka byla vězněna v koncentračním táboře. Z malé Kamily tak vyrostl člověk odvážný a aktivní, schopný postavit se osudu za každou cenu. Tatínek byl vysokým komunistickým funkcionářem, ale později byl i vězněn a svou činnost omezil. Sama Kamila pro svou životní dráhu zvolila divadlo, nakonec jí ale učaroval rozhlas a později televize. Byla členkou KSČ, uměla mluvit a nebála se vystupovat před lidmi, v médiích se jí dařilo.
Když jí kolem 4. hodiny ráno 21. srpna 1968 zazvonil telefon a dozvěděla se, že republiku obsazují Rusové, nechtěla tomu věřit. Vyrazila ale co nejdříve do televizního studia a předčítala zprávy, které nosili redaktoři a reportéři z celé republiky. Zabrala se do práce, kterou dle svých slov pro Paměť národa brala spíše jako povinnost a službu veřejnost, než jako nějaké hrdinství. Na obrazovce zůstala, dokud studio nebylo odpojeno a do žeber ji zezadu nešťouchali Sověti svými samopaly.
I poté se ale angažovala dále a stala se součástí ilegálního vysílání. V prvních týdnech po okupaci lidé proti Sovětům bojovali, později se ale veřejný odpor ztratil a oficiálně byla jejich "návštěva" přijata. Kamila Moučková chtěla z televize odejít, měla v plánu podat výpověď, ale vedení ji přemlouvalo, aby zůstala. Postupně ale "byla odklizena" na méně viditelná místa, až nakonec sama výpověď dostala a byla vyloučena ze strany. A dokonce v celé Praze nemohla sehnat práci. Po známostech nejprve vydávala jídlo v kantýně, uklízela nebo vyráběla igelitové sáčky. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77, musela na řadu výslechů, byla i zadržená, ale za svobodu bojovala dále.
Po sametové revoluci se angažovala v politice, byla zastupitelkyní za Prahu 1, pracovala opět v televizi a pro Svobodnou Evropu. Dělala besedy pro studenty a sama napsala nebo byla spoluautorkou několika knih. Má řadu ocenění a vyznamenání za svou práci i angažovanost. Zemřela v roce 2020.
